Co nás ohrožuje? Máme v sobě ďábla?

Co nás ohrožuje? Máme v sobě ďábla?

Před pětačtyřiceti lety, v létě 1971, uskutečnil americký psycholog prof. Phillip Zimbardo tzv. Stanfordský vězeňský experiment. Ve sklepení univerzity vybudoval model vězení, dvanáct dobrovolníků z řad svých studentů obsadil do role dozorců a další tucet se stal vězni. Pokus měl trvat dva týdny, skončil však už po šesti dnech, neboť nabral netušený směr. Dozorci začali krutě trestat a ponižovat vězně, a ti se psychicky hroutili (více ZDE).

Prof. Zimbardo byl koncem letošního října hostem Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, kde měl vystoupit na tamním inspiračním fóru. O poučení z věhlasného experimentu mj. říká: „To, že je lidské chování ovlivňováno a někdy zcela ovládáno situací, platí jen v případě, kdy je situace nová, neznámá a nemáme s ní žádnou zkušenost. Pokud se příště dostanete do stejné situace, nebude to stejné, protože za sebou budete mít zkušenost. Kdyby se tedy experiment znovu odehrál se stejnými účastníky, dopadl by jinak. Je ale otázkou, jestli by byl dnes vůbec replikovatelný s jinými účastníky. Domnívám se, že by dopadl ještě extrémněji. Mladí lidé, vysokoškolští studenti, jsou teď víc konformističtí než v sedmdesátých letech m. s. a snadněji by dokázali sklouznout do rolí vězňů i dozorců.“

 

Většina lidí je schopna chovat se k jiným krutě

 

Podle amerického psychologa existuje šest nebo sedm psychologických prostředků, jimiž dokážeme za určité situace zmanipulovat většinu lidí. Tři čtvrtiny až devadesát procent se pak bude chovat vůči jiným lidem krutě. Jedním z těchto prostředků je dehumanizace. Pokud vás budou chtít zmanipulovat tak, abyste se k někomu chovali jako k nebezpečnému zvířeti, bez lítosti a bez soucitu, dehumanizují ho. Přesně to využívali např. nacisté v propagandistických filmech. O židech mluvili jako o krysách, ponižovali je.

 

A co si prof. Zimbardo myslí o tom, zda jeho závěr, že jen menšina společnosti je schopna odolat zlu, platí v každé situaci? Vysvětluje, že je to pokaždé jiné: „Podíl lidí, kteří odolají, se pohybuje mezi jedním až třiceti procenty, nikdy to není víc. Já jsem se v minulosti soustředil na zkoumání zla a neřešil jsem příliš, kdo jsou lidé, kteří ho páchají. Až později jsem dospěl k názoru, že bychom měli přemýšlet o tom, proč někteří naopak dokážou zachovat v kritické chvíli odstup a nepodlehnou. To, že se nepodílíte na konání zla, z vás ale ještě nedělá hrdinu. Hrdina proti zlu aktivně zasáhne.“ Tímto problémem se Zimbardo intenzivně zabýval také v době, kdy se účastnil procesu s aktéry otřesných případů mučení iráckých vězňů americkými vojáky ve věznici Abú Ghrajb v roce 2004.

 

Proč mnozí mladí lidé nedokážou vést „normální život“

 

Zajímavá jsou však i jeho zjištění, proč mnozí mladí lidé, především muži, nedokážou v současné době vést „normální život“: „Pro mě normální život znamená mít kamarády, přítelkyni, oženit se, mít rodinu, a tím reprodukovat společnost. Udržovat vztahy se svými příbuznými, s matkou a otcem, vzdělávat se, volit, pracovat, být produktivní. Žít v současné společenské realitě. V poslední době, s rozšířením virtuální reality, však stále víc mladých mužů ustupuje od zdolávání těchto životních milníků. Rozšíření chytrých telefonů je podle mého názoru novou formou zla. Lidé neustále hledí do těchto magických krabiček a nevnímají špatné věci, které se dějí kolem nich. Mladí muži se stávají závislí na videohrách a značnou část svého času věnují sledování on-line pornografie. To je pro pěstování normálních sociálních vztahů naprosto zabijácká kombinace. Muži se vzdávají sociální reality a mění ji za realitu virtuální. Je jim jedno, že nemají kamarády, přítelkyni. Nezajímají se o rodiče, nechodí volit, ignorují vzdělávání, sport i koníčky. Co jim zbývá? Jen jejich závislost.“

 

Větší problémy mladých mužů ve srovnání se ženami zdůvodňuje autor Stanfordského experimentu tím, že videohry i pornografie jsou vytvářeny muži pro muže na základě mužských hodnot. Největší otázka, která dnes trápí vývojáře videoher, je podle něho to, jak je zacílit na dívky, které jsou zatím neobsazeným trhem. Konstatuje, že v naprosté většině současných her jde o destrukci a násilí, což jsou mužské hodnoty. Proto si je mladí muži kupují. Čím víc hrajete, tím víc se s těmito hodnotami ztotožňujete, zlepšujete se, dosahujete vyššího skóre. Výsledkem je, že budete raději hrát než dělat cokoli jiného. Všechno ostatní je pro vás nuda. Další závislostí, která mladé muže pohlcuje, je pornografie. V naprosté většině zemí světa stačí dvakrát kliknout, a otevře se vám nekonečný svět on-line porna: „Kluk tedy hraje deset a více hodin videohry, pak přepne na porno, vrátí se k videohře, spí, nacpe se jídlem z fast foodu, jde hrát videohry, přepne na porno a tak dokola. I proto chlapci v Americe dnes dosahují horších školních výsledků než kdykoli předtím.“

 

Mají rovněž zmatek v sexuálním životě, protože pornografie je založena na hodnotách jako mužská dominance, podrobování a objektifikace ženy. Není v ní místo pro milostný vztah. Pro mladé muže je tak sex pouze fyzickým výkonem, který končí ve chvíli, kdy muž dosáhne orgasmu. V důsledku toho jsou skutečně „odpojeni“ od moderní společnosti. Raději žijí v paralelní realitě. „Mimochodem, nejvíc se děsím toho, až se rozšíří levné google brýle, které si kluci nasadí, a najednou už nahé ženy a vesmírné lodě nebudou jen na obrazovce, ale začnou poletovat všude kolem nich,“ uzavírá prof. Zimbardo své obavy o budoucnost mladé generace.