Buďme spontánnější, budeme šťastnější!

Buďme spontánnější, budeme šťastnější!

Co člověku pomáhá, aby byl sám na sebe hodný, aby se víc staral o to, co potřebuje? Jedna z důležitých ingrediencí je schopnost udělat čas od času něco spontánního, autentického a nového.

„A pak jsem dostal nápad, že si půjdu zaběhat. Vlastně ani nevím, proč jsem utíkal.“ Vzpomenete si na tuhle větu z filmu Forrest Gump? A co ta ze Sedmi statečných: „Znal jsem jednoho chlápka v El Pasu, jednou se svlékl a skočil mezi kaktusy. Když jsem se ptal proč, řekl, že mu to přišlo jako dobrej nápad.“

Rozhodnete-li se znenadání udělat něco neplánovaného, zaplaví vás vlna novosti a překvapení. V tu chvíli se vám v mozku uvolňuje dopamin, a právě ten je zdrojem vzrušení, zvědavosti a pocitu dobrodružství. Najednou jste ochotni pustit se do něčeho, co nedává úplně racionální smysl. Máte jen radost, že ten nápad vyšel z vás.

Udělat něco, co vás zrovna napadne, znamená věřit svým rozhodnutím.

V tu chvíli máte k nejrůznějším činům víc odvahy. Spontaneita bývá propojena s úzkostí. Když jste míň úzkostní, dovedete se chovat svobodněji a uvolněněji. Spontaneita narůstá s poklesem úzkosti, a úzkosti ubývá s nárůstem spontaneity.

Být spontánní není totéž jako být impulzivní.

Impulzivní chování je důsledkem nevyrovnaného stavu mysli, kdy nemáme kontrolu sami nad sebou. Je automatické, reflexivní, nemůžeme se mu bránit. Když jednáme spontánně, je to spíš naopak. Jsme v tu chvíli u kormidla svého života. Neřídí ho očekávání druhých, naši šéfové, rodiny, denní agenda, dokonce ani plány vytvořené v minulosti. A trénujeme také svou adaptabilitu, otevřenost ke změnám.

Trénink autonomie a kontroly nad vlastním životem může mít velký vliv na celou lidskou duši. Pocit autonomie je klíčový pro motivaci ke změnám, k tomu v životě, v práci nebo ve škole se vůbec o něco snažit. Pro naši spokojenost a stabilitu ve vztazích i ve světě obecně.

Spontaneitu nelze nařídit. Příkaz „buď spontánní“ je absurdní jako „křič potichu“!

Lidé často své skutečné potřeby a z nich vycházející nápady raději potlačují z nevědomého strachu, že by je napadlo něco nepřijatelného. Spontánnost jednání do značné míry závisí na tom, nakolik je člověk schopen sám sobě důvěřovat.

Jiní nápad dostanou, ale vzápětí ho zavrhnou: „To je hloupost, to nemůžu.“ Řeč není o tom, že se vysvlečete a skočíte do kaktusů nebo vyrazíte z domu a pár měsíců běháte. Jde o to, jak se chováte ve vztazích, co druhým říkáte a neříkáte, co byste chtěli udělat sami pro sebe. Už se dotýkáme nejen autonomie, ale hlavně autentičnosti.

Saturnin: „Někteří lidé se vydrží dívat na misku koblih třeba do oběda. Jiní si představují, jaké by to bylo, kdyby někdo jimi začal házet po ostatních. A ty třetí ta představa láká natolik, že se rozhodnou ji vyzkoušet.“

Spontaneita předpokládá i věřit svým rozhodnutím, rozpoznat úplně pitomé nápady od „rozumných“ a mít odvahu riskovat chybu. Jsou totiž i špatné spontánní nápady a ne každý musíme realizovat. Zvlášť když bude lepší zachovat si dobré vztahy nebo práci.