Jsou opravdu všichni kolem nás idioti?

Jsou opravdu všichni kolem nás idioti?

Posuzujeme-li činy druhých, přeceňujeme často vliv jejich vlastností či povahy a podceňujeme situační faktory. Zvlášť když hodnotíme negativní chování. Naproti tomu vlastní selhání přisoudíme spíš situaci. Svoji dlouhodobou nezaměstnanost přičteme k tíži trhu práce, zatímco cizí problém sehnat práci spíš jeho lenosti, neschopnosti a nedostatku snahy. Jde o jev, kterému se v psychologii říká atribuční chyba.

Základní atribuční chyba může mít dalekosáhlé důsledky v mnoha oblastech.

V práci se např. zlobíte na kolegu, že nesplnil zadání, a přitom nevíte, že na něho současně tlačili s termínem z druhého oddělení, večer dostal migrénu nebo neměl k dispozici všechny podklady.

Mnohem lépe se ale domluví tým, kde jednotlivci pevně věří, že každý z kolegů dělá to nejlepší, co umí.

Nikdo nevolí podivnou politickou stranu jen proto, že je idiot. Velmi pravděpodobně ho něco trápí, něco mu vadí a hledá řešení. Byť se přitom třeba nechá zmanipulovat, protože bránit se manipulaci často není snadné a on to neumí.

Vždy je lepší věřit, že lidé mají své důvody, byť jsou z našeho pohledu nerozumné.

Když je někdo neustále protivný, pasivní a odevzdaný, kope kolem sebe, obvykle ho k tomu něco přivedlo. Není samozřejmě nutné s takovým člověkem trávit čas. Ale snaha pochopit jeho situaci a motivy obrušuje hrany, a když nic jiného, aspoň nebudete jeho jednáním tak rozladěni.

Je spravedlivější „neprávem pochopit“ než „neprávem obvinit“.

Představte si, že vás někdo ve velké rychlosti předjede na plné čáře, a řekněte, co vás rozčílí víc: pomyšlení, že je to arogantní idiot, nebo že asi zrovna veze svoji ženu do porodnice?

Americký spisovatel David J. Pollay popisuje lidi jako auta, která vozí odpadky v podobě svých těžkostí, starostí a taky ty, které na ně nakupila jiná auta. Občas, když jich mají moc, musejí je na někoho vysypat. A někdy zrovna na vás. Můžete se naštvat na ně, nebo na sebe, ale taky si prostě říct:

„Chudák, ten jich teda má.“